Den 10 - Müi Né

Brzy ráno na pláži:

V 8 h snídaně, pak prodloužení pobytu o jednu noc, ale ...stěhování na jiný pokoj, tento už obývá jiný (zvířecí) nájemník. Ne, že bychom ve Vietnamu švába ještě nepotkali, nikdy jsme ho ale neviděli u sebe na pokoji.

V 10 h odchod z hotelu.

Na recepci jsme se ptali na možnost zapůjčení kol. Vysvětlili nám, že půjčovna je asi 2 km daleko. Ale půjčovna skůtrů je přímo naproti hotelu. To rozhodlo. Jdeme na skůtry! Půjčili jsme si dva skůtry na celý den, půjčovné za jeden bylo ... ale ne ... to je naše dnešní tipovací soutěž:

Kolik nás stál pronájem jednoho dvoumístného skůtru na celý den? 

Očekáváme tipy v místní, vietnamské, měně, každý může tipovat pouze jednou, soutěž se uzavírá přesně za dva dny od ... teď! (konec v úterý 20.10.2015 ve 20 h vietnamského, tedy v 15 h českého času).

Jeli jsme cca 20 km na sever - směr Bílé písečné duny (až tam jsme nedojeli, ale určitě bychom to zvládli). Otočka a cesta zpět... 

Helmy nám vyloženě sluší (obzvlášť některým):

Krávy, krávy.... jdou sice po silnici, ale způsobně vpravo:

Místy byla zemina úplně rudá:

Po cestě zpět jsme se zastavili v restauraci na kávu a nakonec jsme si tam dali i jídlo.

Věnoval se nám sám manažer hotelu:

Ochutnala jsem kokos. Pamatujete? Na pití se používá dva měsíce starý:

Další zastávka: Žluté písečné duny:

Rybářská vesnička:

V turistické kanceláři, ve které jsme si půjčovali ráno mopedy, jsme si zakoupili jízdenky na autobus na zítra do města Nha Trang (7 USD za osobu). 

Mopedy nás pak ještě povozily po okolí.

I na večeři jsme odjeli asi 2 km od hotelu na mopedech. V jejím průběhu se natolik rozpršelo, že cestou zpět na nás nezůstala nit suchá. Navíc už byla tma a blýskalo se, takže nám spadl velký kámen ze srdce, když jsme v pořádku vrátili mopedy a kalužemi a prudkým deštěm přešli ulici do našeho hotelu.

Přiznám se, že se mi do půjčování mopedů moc nechtělo (cizí země, mopedistický šrumec na silnicích, nezvyklé motozvyky včetně jízdy v protisměru, leta letoucí nazpět kdy jsem naposledy řídila motorku a hlavně jsem z naší dvojice byla jediná, která má s sebou řidičák), nakonec jsme se s Tomášem v řízení prostřídali a já si jízdu jako řidič i jako spolujezdec děsně užívala. (ani mi nevadilo, že jsme zmokli, jen jsem se trochu děsila těch blesků). Dokonce mě napadaly i myšlenky jaké by to asi bylo projet si Vietnam na mopedu. 

Oli vypadala, že má podobné pocity jako já, jen když sedla za řidítka (řidičák nezapomněla), motorka si to proti její vůli nekompromysně namířila do škarpy, tak od dalších řidičských pokusů upustila a nadále si užívala role spolujezdce-fotografa-kameramana.