Den 8 - návrat na pevninu

Máme poslední půldne na ostrově Phù Quôc, musíme toho využít. Pojali jsme to různorodě:

Hanka s Tomášem: trh -> snídaně -> moře -> bazén

Oli s Petrem: snídaně -> bazén -> moře -> masáž

Zeleninový a rybí trh ve městě před osmou ranní:

Po půl deváté jsme už byli zpátky u hotelu. Taxikář, který nás na trh zavezl nám nabídl, že na nás počká a zaveze nás zase zpět. Celé dohromady i s čekáním nás to stálo 50,-Kč! (Řekla bych, že v Praze za takové peníze do taxíku ani nenastoupíte... Nebo nastoupíte, ale moc daleko neujedete!)

Snídaně, moře, bazén...

U bazénu na vás čeká dřevěné lehátko s měkkou matrací a na ní ručník ozdobený květem:

Na hravé hosty v bazéně čekají tři beachvoleyballové míče:

Ve 12 h odhlášení z hotelu, pak Oli a Petr masáž (tentokrát nebyli tak spokojeni jako v Saigonu), čekání na hotelový minibus, který nás zavezl na letiště. V průběhu čekání se strhla mohutná průtrž mračen - řeknu vám, že nám tady ale vyšlo počasí!

Odlet plánovaný na 15,15 h měl 40 minut zpoždění, pak už ale vše šlo hladce a za chvíli už jsme usedali na saigonské letiště. Taxík se bravurně proplétal ulicemi, chvílemi mi připadalo, že jedeme ... jak to nazvat? ... v mezipruhu. Jakoby posunutí oproti ostatním a mopedy a auta všude okolo. Občas nás někdo překvapil z boku. Nás ano, našeho řidiče však nikoli. Jednou mu přímo do cesty vjela mopedistka z prava, ubrzdil to v poslední chvíli. Ani nezazroubil, ani se nerozčiloval. A to přitom všichni troubí skoro pořád! Jejich troubení ale znamená naprosto něco jiného, než u nás. Není to: "Co to děláš, kam to koukáš, ty deb...?", ale "Kamaráde, ty mě teď nevidíš, ale já jedu za tebou a budu tě předjíždět, tak abys o mně věděl..."

Z taxíku jsme vystupovali za vydatného slejváku, rozpršelo se totiž i tady. V lijáku jsme šli i na večeři - na naši oblíbenou Phò Bo, v lijáku jsme šli i zpět do hotelu.

Snad se do rána vyprší, na zítra jsme si domluvili výlet do delty řeky Mekong. A v 17 h opouštíme autobusem Ho Chi Minh City.

Teď už se můžu přiznat ... předevčírem jsem přišla na to, že jsem někde nechala moje oblíbené sandály Keeny. Byla jsem docela smutná, byly to moje nejpohodlnější boty ze všech, co mám s sebou a dost už jsme toho spolu zažili. Zkrátím to - už jsme zase pohromadě, čekaly na mě v hotelu na našem "dnešním" pokoji. Zítra jedu v nich!