Den 15 - přelet Da Nang - Hanoi, Sa Pa

Brzy ráno jsme na pláži pozorovali jednak východ slunce a jednak množství sportujících lidí - běh, badminton, fotbálek, plavání...

Po snídani jsme se přesunuli na letiště - je blízko, cca 10 minut taxikem a v 9,05 h jsme ze vznesli k nebi abychom se za hodinku zase snesli k zemi na hanojském letišti. Přiletěli jsme na "domácí" terminál, takže místo do drahých taxíků nás odchytávali do autobusu, který veze pasažéry za 40.000,- do centra Hanoje. Ale kam to bude? Bůh ví. Nějak to dopadne.

Nebylo to úplně přesně tam, kam jsme potřebovali, ale nebylo to daleko. Dokonce se nám podařilo odmítnout mototaxi i všechny taxíky, které čekaly na konečné autobusu a došli jsme k nám již známému, něco málo přes 2 km vzdálenému, hotelu Delano pěšky. Konečně jsem si mohla říct, že jsem netrénovala a nedávala se zdravotně do kupy nadarmo. Pochoďák s plnou polní mezi skútry, koly a automobily prověřil má záda i nedávno operované koleno dokonale. Vše drží jak má, můžeme na trek do Sapy!

Po cestě - Budvar:

... a prodejna dětských sedaček (a postýlek) na skútr:

Poté, co jsme došli na hotel (kde ale spíme až po návratu ze Sapy za dva dny), domluvili jsme si do té doby úschovu zavazadel a nakonec jsme si od šikovné recepční, která si nás pamatovala a vítala nás slovy "Welcome back", nechali zařídit jízdenku na autobus do Sapy a zpět. Původně jsme sice chtěli jet vlakem, bylo ale již vyprodáno. Lehátkový autobus bude také dobrý, vyzkoušený už ho máme dvakrát.

Poté, co jsme zaplatili jízdenky, vyrazili jsme do vývařovny Phò Bó, kde nám chutnalo z celého Vietnamu snad úplně nejvíc. Na jejich Phò Bó jsme se hodně těšili a navíc jsme už měli docela hlad. Proto nás nemile překvapilo, že mají až do 18. h pauzu. Museli jsme jinam, teď už nám bylo jedno kam, popošli jsme jen kousek a sedli si tam, kde bylo hodně místních návštěvníků. Ze záhadných důvodů si libují v malých  židličkách a stolečcích, u kterých jste pak nuceni jíst v poloze skrčené, téměř embryonální. Ale zvládli jsme to.

Procházka k jezeru, po cestě zjišťování co podniknout zítra v Sapě, pozorování rušné křižovatky ze střešního Coffee clubu - jsme fascinováni, jak bez jediného semaforu doprava běží hladce a bez nehod.

Co znamená, odjezd do Sapy ve 21h? Od osmi hodin čekáte na hotelu, že vás někdo v půl deváté vyzvedne. Ve tři čtvrtě už jste lehce nervózní, jestli na vás nezapomněli a žádáte recepční, aby někam radši zavolala. V 9,15 pŕijde usměvavý Vietnamec a vy vyrazíte. Po cestě agent odbíhá a nabírá další pasažéry. Pak vás na jednom místě zastavi: "Tady čekejte." A zase odběhne. Po chvíli přijede mikrobus, tam si všichni naložíte bagáž, ovšem všichni se do něj nevejdete. Nastane starost o zavazadla: "Když se nevejdu do mikrobusu já, nepojedou ani moje zavazadla, vezmu si je k sobě". "Ne ne, nebojte se, zavazadla můžou jet s námi a vás za 5 minut vyzvednou.". (Slečna si stála za svým a zavazadlo si vzala k sobě.) Popojedete na místo odjezdu spacího autobusu a opět čekátei. A čekáte... Až se nakonec dočkáte a s téměř dvouhodinovým zpožděním vyjedete.

Autobus jel skoro šest hodin a téměř nikde nestavěl - tedy rozhodně ne na toaletu nebo občerstvení. Záchod byl ale v autobuse, tak nám nic nechybělo.

Do cíle, na autobusové nádraží v Sapě, autobus dorazil těsně před čtvrtou hodinou ranní a řidič, místo aby rozsvítil a všechny vyexpedoval do ulic, se chystal uložit ke spánku. My ale měli zamluvený hotel (vůbec jsme netušili, že se v autobuse spí až do rána, mohli jsme docela ušetřit :o)), tak jsme honem vstali, vzali batohy, vzali si taxi a nechali se odvézt k hotelu Cat Cat View. Taxik odjel a my zažili horkou chvilku, protože bylo zamčeno a nikde nikdo. Telefonem se nam nakonec podařilo někoho vzbudit, takže zbytek noci jsme strávili v peřinách.